Ahoj všichni!!!

Tak jsem tu zase po dlouhé době. Měla jsem nějak práce nad hlavu. Motala jsem spousty stromečků a dárečků a také jsme se dostali s dětičkama na deset dní mimo stěny našeho pronajatého bytečku.

Takže jsme tedy vyrazili na jih ke Kovbojům. Pozvali nás na Čarodějnice, tak jsme nemohli nepřijet, že? Přijeli jsme již v pátek, abychom si jich hodně užili a hlavně manžela už nějaký ten pátek tahám za kulturou a tam je jí spousta.

Víkend byl bezva, byla legrace, spousta vyprávění, poklízení, blbnutí a tak. V pondělí ráno jsem se probrala s bolestí jako blázen. Nějak mi povylézá kyčel z kloubu a ta chvíle opět náhle nastala. Ovšem měla jsem naplánovaný kulturní den a tak jsem dělala, že je vše v poho a vyrazili jsme na Hlubokou. Cestou k zámku už jsem chodila, jak nahnutá vývrtka a já "nepráškovec" jsem si dokonce koupila a hned zapila prášky na bolesti. Ovšem reakce žádná.

No ale musím uznat, že pohled na zámek s přeplácaným zevnějškem a žaluziemi jsem si fakt nemohla přeci nechat ujít.

Zámek je ohromný a v areálu je k vidění spousta věcí. Určitě super výlet na celé odpoledne.

Ovšem my jsme za chvíli zmizeli o kus dál. Měla jsem slíbená zvířátka.

Zoo v Hluboké nad Vltavou je pěkná, ale jsou tam spíše obyčejná zvířátka. Kohout, veverka, srnka, kočka, vlci apod, takže z mého pohledu žádný velezázrak.

Na zpáteční cestě do chalupy našich Kovbojů jsme navštívili tamní známé a Míša rád po dlouhé době objal svého kamaráda. Tady, kde bydlíme si děti neumí hrát a ani neznají lásku a tak si pro ni musíme jezdit :-(ˇ

Ovšem večer už jsem se nemohla ani postavit a tak jsme tedy konečně navštívili také Budějickou nemocnici, kde mě opíchali a dali prášky na bolesti.

Bohužel též bez úspěchu. Až ve středu jsem se mohla trošinku hýbat a tak jsem si kyčel hodila zpátky. No ale sedínka mě bolí ještě dneska a pěkně!

Čarodějnice se oslavili skoro klasikou. Jen ohýnek byl v zahradním grilu a flaška vynikajícího Ouza v nás zasyčela nějak moc rychle.

"Strejda Kamboj" hrál a zpíval a my jsme do toho chrastili a tak jsme se vůbec nenudili.

V pátek jsme vyrazili zase o kus dál, tentokráte do západních Čech. Tam totiž sídlí naši milí Indiání. Jsou to vlastně adoptivní rodiče mého manžela (tedy samozřejmě jen naoko). Děda Indián si postavil náááádhernou hospůdku. Kovbojům se po nás nějak začalo stýskat a tak hned v sobotu ráno přijuchali za náma.

Ty parohy nepatří Kovbojce, ale je to na té maličké hospůdce pro 25 lidí to, co mě nejvíce uchvátilo.

Jo a pak také šipky. Myslím, že jsme je mastili tak do tří do rána a k tomu jsme vypili zhruba další jednu a půl lahve Ouza. No a to píííííííívo!!! Dlouho jsem nepila pivečko a myslím, že nikdy jsem nepila takovou dobrotu.

Všem doporučujeme Svijanské. Já ho pila říznuté a tak mi zachutnalo, že jsem se od něj nemohla odtrhnout :o) Spala jsem tři hoďky, mezitím mě probrala Eliška a tak jsem byla celou sobotu jak blbá. Michal fungoval. Hned ráno šel uklízet hospůdku a točit pivísko. Domů jsme přijeli celí začouzení a unavení a s klidem a mírem v srdci a na duších.

Bylo krásně a snad ještě bude!!!!

Takovou dovču bych brala tak jednou měsíčně!!!

Jak být připravená na důležitou schůzku během hodinky

Nejzákladnějšími pravidly, když se někam připravujeme, jsou:

1. Krásně vonět
2. Být čistá
3. Mít vyžehlené oblečení a
4. Upravené ruce a vlasy.

Po fofr spršce používáme tuhý či kuličkový antiperspirant a parfém (nejlépe té samé vůně)-s citem, abyste nebyla jako chodící parfumerie.. Zuby jsou samozřejmostí-čím déle je jim věnujete, tím lépe. Určitě by čistění  zubů nemělo končit u zubní pasty, ale měly bychom sáhnout i po ústní vodě a v neposlední řadě zubní niti.

Nejprve se oblečeme, abychom si oblékáním následným nerozmazaly make-up či nerozcuchaly účes. Pokud nevíte, co si obléknout, použijte úplně nejjednodušší oblečení, které Vám padne pod ruku a pouze ho zvýrazněte vhodně barevnými doplňky. 

Opilujte si nehty a přetřete je rychleschnoucím lakem (nejlépe průhledným nebo perleťovým). Raději byste se této činnosti měla věnovat již v tuto chvíli. Kdyby se Vám lak stačil odloupnout, můžete to ještě napravit těsně před odchodem.

Máte-li schůzku ve dne, naneste lehounký make-up, na rty použijte jen lesk a oči namalujte spíše světlou barvou. Čeho naneste hodně, je řasenka. Vaše oči se tím krásně rozjasní.

Jdete-li někam večer, můžete požít tmavší make-up v trošinku větší vrstvě, rty a oči můžete zdůraznit tmavšími barvami a je vhodné malounko ztmavit i obočí.

Následuje účes. Vlasy si třeba jen ležérně sepněte sponou. Nebo jen přichyťte pár pramínků vlásenkami. Použijte nějaký prostý, jednoduchý, ale přesto krásný účes.

A nakonec boty. Čisté boty poukazují na to, že o sebe člověk pečuje stále a ne jen ve chvíli, kdy si myslí, že je to opravdu nutné.

Hodně zdaru v okouzlování Vašeho okolí!

Jestli máte také nějaké typy, sem s nimi…

Určitě znáte ty dny, kdy se Vám lepí smůla na paty, jen co je vytáhnete z baráku.

Mně tedy vcelku často. Když se ale dostaví den D, tak to opravdu stojí za to.

Dnes mi všechno od rána padalo z ruky, takže jsem měla po kuchyni mouku, těstoviny a když jsem vymyla lednici, tak se mi v ní rozprsklo vajíčko.

Chtěla jsem vyměnit olej ve fritovacím hrnci a při vylévání toho starého mi zůstalo víko v ruce a hle – olej jsem měla všude po naklizené kuchyni. Věřím tomu, že můj slovník neznají ani dlaždiči.

Přišlo poledne, udělala jsem si čajíček v pohodě se usadila k telce. Zhruba po deseti minutách jsem ovšem měla po pohodičce, protože začala ječet má čtyřměsíční dcerka. Vylítla jsem jako blázen, jelikož jsem si uvědomila, že jsme měly být včera na očkování. Samozřejmě jsem neopomněla s sebou strhnout i ten hrnek se zbytkem čaje. To už jsem se vzteky málem rozplakala. Ovšem, kdybych tušila, co mě čeká venku, zůstala bych snad celý den doma a ještě bych se zamkla!!!

Vyjela jsem s kočárkem z našeho super kopce a vjela do exkrementu od pejska. Zasyčela jsem něco o čuňátkách a o tom, jak bych páníčkům tu dobrotu naplácala okolo úst (samozřejmě má hrubá výslovnost u toho nebrala konce) a když jsem se těšila, že už to byla opravdu snad tečka za dnešním super dnem, zavřeli se mi před nosem závory a vlak nikde. Drezína se posouvala sem a tam a mě to přišlo úplně nekonečné. Když jsme se konečně dostali před budovu, kde sídlí náš pediatr, oči se mi hooodně zúžily-neměl tam auto. Bafla jsem věci a malou a vlítla do čekárny přeplněné nemocných dětiček. Zavřely jsme se do místnosti, která je zvlášť pro mimísky a tam byly dvě maminy se třemi synky. Já v žádném případě nejsem rasista, ale musím se přiznat, že mi vadily řeči o tom, jak děda vezme dvouletého vnuka za lehkými děvami a poslouchání výrazů, která používají taková děťátka mi opravdu bralo dech. Takové výrazy jsem dnes myslím nepoužila ani já. Mimo to, to v čekárně neblaze vonělo a ten nepořádek, co tam zůstal uklízela sestřička nejspíš až do večera. Bylo to nekonečně dlouhé čekání.

Doktor přijel za nekonečných patnáct minut a dalších deset minut trvalo než nás vzal pod svou ochrannou ruku.

Z ordinace jsem pádila neskutečně rychlým krokem pro čerstvé pečivo a aby se neřeklo, že jsem si užila málo, šlápla jsem na přechodu pro chodce do obsahu něčího žaludku-málem jsem tam také něco přidala.

Po cestě z prodejny jsem viděla dítě, které se řítilo do silnice. Zabrzdila jsem kočár a letěla pro něj. Rozhlížela jsem se, ovšem k děťátku se nikdo nehlásil. Šla jsem s ním tedy ke kočárku, protože jsem v něm měla tašku s peněženkou a doklady a hlavně svůj malý poklad a v tu ránu na mě vystartovala nějaká paní. Co si to dovoluju, kam jí vláčím dítě a proč na něj sahám, že zavolá policii. Dítě seřvala za to, že nebylo u ní, když si povídala s tetou na lavičce a dala mu pěkných pár facek. Na to jsem jí s maximálním klidem vysvětlila, jak se vše odehrálo a že bych měla zavolat spíš já na ní sociálku. Se slzami v očích jsem se obrátila a líným, unaveným krokem jsem se šinula domů.

No a na zakončení dnešního báječného dne jsem před chvílí vyndala z pračky růžové pleny a osušky, které jsem nechala vyvařit. Bohužel s jedním úžasně červeným tričkem :-)

Představte si situaci, kdy máte v jedné ruce dvouletého hyperaktivního človíčka, na břiše v šátku druhé děťátko a v tom vidíte, jak se naproti Vám „plácá“ slepec s holí a neví, kudy kam. Všichni, co ho zbystří dělají jakoby nic. Zeptám se tedy pána na směr, kterým by potřeboval jít a zjišťuji, že se vydal úplně na druhou stranu a již ušel pěkný kousek.

Vezmu ho tedy druhou prázdnou rukou a štrádujeme si to směr Pečovatelský dům.

Směruji pána stylem: teď trochu doprava, pozor chodník, budeme přecházet silnici,…. Syn mi lítá v ruce, protože chce jít sám a sekne se zrovna uprostřed silnice. Začínám zhluboka dýchat a modlím se, abychom už byly u Pečovatelského domu co nejdříve. Pánovi vyprávím situaci, proč každou chvilku stojíme, proč se pohybuji s obtížemi. Ta zátěž na břiše se zdá být během toho věčného pochodu snad tunová a synek lezl, kam neměl, utíkal mi a začal mě fakt rozčilovat.

Pán se najednou  skoro před cílem zastaví a celý se roztřese. Po té nekonečné chůzi jsem zhrozená, čekám, co se bude dít a kde pán co zapomněl. Ale kdepak, začal mi vyprávět svůj příběh.

O zrak přišel, když bránil slabšího kamaráda. Během té mely dostal prý ránu do hlavy železnou trubkou a pak už si nic nepamatuje. Jen si vzpomíná na chvíli, kdy se v šílených bolestech probral, otevřel oči a měl dojem, že je má stále zavřené. Po tom, co zjistil, že následky jsou tak vážné, že už vždy uvidí tmu, očekával největší pomoc od své rodiny. Ovšem ta se k němu obrátila zády a ještě mu stačila sdělit něco v tom smyslu, že takový mrzák by jim byl jen na obtíž.

A tak pán začal shánět, kde by pro něj bylo místo. Po sedmi letech snažení se dostal 130 km od svého domova na místo, kde nikdy v životě nebyl.

Má mysl nestačila pobírat tu zlost, která v lidech je. Jelikož synovo burácení začalo nabírat nejvyšších otáček, sám pán mi řekl, ať už jdu, že by stejně potřeboval být chvilku sám.

Trvala jsem na tom, že ho doprovodím až ke dveřím a tak jsem také učinila.

Od této doby chodím do města s kočárkem, abych nenesla takovou zátěž a čekám, že mi pán bude vyprávět detaily svého neštěstí a odloučení od svých milovaných, ale už jsme ho nepotkali. Tak jen doufám, že je živ a zdráv a má se dobře.

KONEČNĚ PÁTEK!!!

    Jedu metrem do práce a zamyšleně koukám okénkem do té tmy, která je venku. Pěkně si plánuji, co budu dělat o víkendu, koho navštívím, co uvařím a tak..

     V tom mi mezi koláč a návštěvu u známé skočí slova: „Feťačka podělaná… tsss…“. Odtrhnu zrak od blížícího se světélka a u dveří spatřím vyhublou, úplně bledou dívenku, která se pomalu začíná kácet na zem a slaboulinkým hláskem říká: „prosím..“. Hned jsem vylítla ze sedačky, dívku bafla, jak hadrovou pannu a posadila jí. Během pár vteřin se otevřely dveře a dívenka začala zhluboka dýchat.

     „To jsem potřebovala!“, pravila, podívala se na mě uslzenýma očima a z úst se jí hrnula slova vděku. Zarazila jsem jí a ujistila, že se přeci nic neděje. Každému z nás se občas udělá mdlo. Jen mohla něco říct, já bych jí přeci pustila. Dívka poohlédla po ostatních sedících a pravila: „Víte, já jsem těhotná a je mi zle každou chvíli. Potřebuji se dostat na kontrolu ke svému lékaři a nesehnala jsem nikde odvoz“.  Dívku jsem samo sebou doprovodila k lékaři. Odtud zavolala otci, vysvětlila mu situaci a poprosila ho, zda by pro ni přijel. Otec samozřejmě souhlasil. Mezitím než dorazil, jsem dívence kladla na mysl, aby si příště zajistila odvoz předem a pokud by ho na určený den nesehnala, aby se přeobjednala u lékaře.

     Kývala a stále děkovala.

Byla tak hubená a slabá. Říkala, že je to od jejích neustálých nevolností. Bylo mi jí strašně líto.

     Musím uznat, že mě při předání dívenky jejímu otci hřál u srdce pocit, že jsem mohla někomu pomoci i za cenu toho, že se dostanu do práce o dvě hodiny později a určitě mi někdo uvěří, co se mi stalo za příhodu…..